[9.3. 2015]

9. března 2015 v 16:30 | Anička
Včerešek jsem přežila, to se ale zatím nedá říct o dnešku.

Od doby, co jsem se ráno probudila, jsem protivná a jen přemýšlím nad tím CO BY, KDYBY.
Moje malý sestry - jsou 3 a je jim 3, 7 a 8 let - vstávaji už v 5, takže mě vzbudily oni, když už se po ránu hádaly o hračku. Dlouho jsem to v posteli nevydržela a vstala jsem. Noc byla krušná.. Spím v ložnici s babičkou. Nevadí mi to, jen... babička chrápe a já to nesnášim. Ale vyspala jsem se.
Hned, co jsem ráno vstala, došla na záchod, vyčistila zuby a oblékla se, tak jsem napsala Honzíkovi. Ten mi spinká, když může, a tak jsem se smsky nazpátek dočkala asi po 2 hodinách. S mýma 5ti než mi skončila první hodina se to ale nedá srovnávat. Přepadl mě strašnej stezk. Začly mi téct slzy už po cestě do školy, ve škole mě to přepadlo úplně. Sedím v první lavici, takže si toho nikdo nevšim. Učitelka na mě trochu podivně koukala, ale nezeptala se, jestli se něco neděje. Chápu, že je jí to asi jedno. Alespoň po školy jsme šla na 15 minut do jednoho baru s holkama, kde jsme si zahráli šipky. Já je hrála snad po druhý v životě, takže se mi i povedlo jednu zlomit, ale to nezmnilo nic na tom, že jsem byla ráda, že jsme s někým, kdo mě má rád :)


Poprvě ani teď nevím, proč jsem vlastně brečela, ale když si vzpomenu na to, že nejsem doma - kde to znám - ani u Honzíka - kde bych byla nejraději, tak se cítím.... zvláštně. K babičce jsme nikdy moc nejezdili kvůli tomu, že to nechtěl táta. Paradoxně jsme tu teď kvůli němu. Byty jsou plný. Ty, které by byly volné, tak jsou zase drahé. Dřív nebo později zase skončíme u táty, jako vždycky. Tady, u babičky, je to pro nás malý. Jsme zvyklí být v domě, každej měl svojí místnost. Tady jsme všichni ve dvou. Já potřebuju na učení klid a ten tady nikdy nedostanu, maximálně tak na hodinu, když půjde máma se sourozencema ven. Za tu dobu já se nic nenaučím, to se na to vybodnu a budu se raději koukat na seriál.

Ještě 4 dny a pátek. To znamená co? Moje cesta za Honzíkem ♥ Ah, už abych byla u něj :) Jsem bez něj den a tak moc mi chybí. Nikdy bych nepomyslela na to, že na někom budu tak hrozně moc závislá a budu ho potřebovat tak moc k životu. Co se týče Honzíka, tak ten to podle mě cítí jinak. Ne, že by mě k životu nepotřeboval, ale ne tolik, jako já jeho. Ten je šťasnej, když má internet, ty svoje hry, sedne na tu svojí uvrzanou židli a hraje. Já pak můžu bejt občas v tý posteli sama a zbytečně. A bojím se tím víc, když vím, že si chce teď Honzík koupit novej počítač. S noťasem je alespoň semnou v posteli, ale co pak... to už bude pořád sedět jen u toho stolu a jednou za hodinu mi příjde dát pusu.

Všechno hrotím a vidím černě - taková já jsem a jen tak se to nezmění. Honzík se s tím smiřuje a nebo se to snaží ignorovat, popravdě ani nevím. Já bych to hrozně moc chtěla změnit, ale nevím, kde začít.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama