[28.4. 2015]

27. dubna 2015 v 19:42 | Anička |  ORDINARY LIFE
Myslela jsem, že neděle bude pěkné dovršení víkendu, který jsem si s Honzíkem užila, ale mýlila jsem se. Skončila dost nepředvídatelným způsobem, který jsem opravdu nečekala.

Celý víkend byl skvělý. Byla jsem hrozně moc ráda, že Honzíka můžu po 14-ti dnech konečně vidět, být s nim, tulit se k jeho horkýmu tělíčku v posteli při sledování našich oblíbených pořadů.. Tu dálku mezi námi po (skoro) 4-letém vztahu pořád zvládáme. Nikdy neřeknu, že je to lepší než "normální" vztahy a ani nebudu říkat, že mi ta dálka nevadí. Vadí, čím dál víc. Člověk (nebo alespoň já) věří, že to bude jiný - špatný věci zmizí a ty dobrý věci budou ještě lepší. Když milujete tak hrozně moc jako já, možná to všechno vidíte jako praví opak - všechno se hroutí, nic není dobrý. Popravdě mám taky takové chvilky a není jich málo, naopak. Pak si ale řeknu, že se přes to musím přenést (a většinou si přinášim tak maximálně kapesníky, abych si mohla utírat slzy). Nepřála bych si v tuhle chvíli nic jiného než být napořád s ním. A léto pro nás dva bude jako zkouška toho, jak dlouho dokážem být doslova spolu. Já i Honzík jsme spolu nebyli dýl než 14 dní a teď spolu budeme celé dva měsíce a možná i v práci, takže 24 hodin denně. Jak tohle dopadne? Koukám na to růžovými brýlemi a přeju si, abychom se měli líp než kdy jindy. Realitu zjistíme až za pár měsíců.

Včera jsem tedy po víkendu přijela domů (abych se dostala k tomu, o čem chci vůbec psát; jsem hrozná vykecávačka :D). Jela jsem v poledne, jako každou neděli, v 6 jsem byla doma. Už cestou to mezi mnou a Honzíkem začalo být trochu napjaté. Já - věčně přemýšlící nervák - jsem Honzíka k handrkování tak trochu vyprovokovala. Když slyší do telefonu, jak jsem protivná a ví, že přemýšlím, snaží se, abych myslela na něco jiného a nebo pokud možno vůbec nepřemýšlela. Mluví na mě, snaží se vtipkovat a je na mě milý (milejší než kdy jindy). Za to jsem mu neuvěřitelně vděčná, ovšem tím má vděčnost končí. Když Honzíkova milost nepomůže (což je většina případů), tak začíná být naštvaný i on. To už začíná být trochu horší. Včera to vyvrcholilo v to, že jsem si zase vyčetli různý věci a nakonec šli spát jen s "dobrou" (obvykle si voláme alespoň 15 minut před spaním a povídáme si).
Ráno už to bylo lepší. Oba vyspaný, jiný myšlenky. Já byla taky celkem v pohodě, ikdyž jsem spala asi 2 hodiny (jak jsem říkala - přemýšlející nervák, nešlo spát). Až když jsem šla na notebook a chtěla jsem Honzíkovi napsat, tak se mě zmocnil vztek - nešel internet! Jelikož chytám wifinu, ke které nepotřebuju heslo, tak mě to tolik nedrásá, ale čekám třeba 10 minut než se mi načte stránka, což je k vzteku. Než se máma s tátou dokopou k tomu, aby ten internet zprovoznili, tak to bude měsíc, né-li dýl. Znám je. Na všechno, co oni nepotřebují, mají dost času.
Naštvaná jsem tedy jela do školy. Tam jsem si do 13:20 vyseděla trojku z matiky a pak šla v tom otřesným vedru domů (když mi příjde tohle počasí jako vedro, tak jsem zvědavá, co budu dělat v létě až bude pořádných 30°). Odpoledne jsem pak nic moc nedělala - jedla, psala úkoly do školy, koupala.
Před spaním jsem si zase pobrečela. Měla jsem připojený skype a skočila mi tam historie o pár týdnů zpátky. Dostala jsem (dost blbý) nápad - tu historii jsem si naklikla na úplný začátek. Na úplný začátek se to nedostalo, nevím proč, ale skočili mi tam 2 roky staré zprávy. Můžu vám říct, že to, jak sme si s Honzíkem psali bylo nádherný... jak jsme se k době chovali, jak nádherně jsme si vyznávali lásku, jak jsme nemohli jeden bez druhého být. Proč čas vždycky všechno mění k horšímu? Ne, to jsou kecy. Jsme to jen my, kteří to mění... a ještě k tomu k horšímu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama