[8.4. 2015]

8. dubna 2015 v 19:19 | Anička |  ORDINARY LIFE
Už je to tu zase. Nejdřív dobrá nálada, že jí mám na rozdávání a najednou.... je to všechno pryč. Přemýšlím nad vším, co se za té mé dobré nálady odehrálo a řeklo. Všechno si to znovu přehrávám v hlavě a říkám si, že to všechno byla chyba a že jsem neměla být taková rozdivočená. Pak si ale zase řeknu, že to je krok k tomu dobrému, zvyknu si a pak už se tomu nebudu vůbec divit a to léto bude hrozně fajn.

Moje povaha je taková, jaká je - hrozná. Nechci taková být, chci alespoň to moje ustavičný přemýšlení utlumit. Přemýšlet ano, ale jen nad tím, co je důležité a bude mi to za ty bezesný noci stát. Snažím se, aby to fungovalo. Opravdu se snažím být víc tolerantní vůči Honzíkovi, vůči všemu, co má rád, co ho baví a čeho vím, že by se i kvůli mě nevzdal. I přesto ta tolerance nebude hned taková, jakou bych si jí představovala jak já, tak i Honzík. Chce to čas. Čas, kterého zase tolik nemám, proto musím využít veškerý, který se mi naskytne k tomu, abych se změnila. Změnila svojí povahu. Pokaždé, kdy se ale ta možnost naskytne, tak selžu. Pokaždé si v davou chvíli říkám, že to je fajn, normální, ale pak? Nálada je pryč, jsem protivná a blbě do Honzíka rejpu. Někdy to vyvrcholí i v pláč, ale ve většina případů vlastně ani nevím, proč brečím. Čím tohle všechno je? Co to způsobuje? Opravdu je to jen moje povaha? Těžko říct, ale já to na ní svádím.
Vím, že se snaží i Honzík. Chce předemnou přestat tajit věci, skrývat chat.. protože ví, že mě každá blbost dokáže naštvat a udělat ze mě mrzutýho bručouna. Když mu ukážu, že taková nejsem a nebo se budu alespoń snažit mu ukázat, že taková být nechci, tak ty tajnosti přestanou. Jsem si tím jistá.

Zítřek pro mě bude takovou zkouškou. Honzík na mě dneska vyrukoval s tim, že si na zítra domluvil hraní v té jeho hře s kamarádama. Už v té chvíli se mě zmocnila vnitřní panika, velký tlukost srdce a pot po celém těle. Nic jsem mu na to neřekla, ale když se mě zeptal na to, jestli si s nima alespoń na chvilku může při tý hře zavolat, už ten pot nebyl jen mým pocitem, ale byl opravdový, byl vidět a stékal mi po čele. Honzík si toho ani nevšimnul. Ničeho. Nejdřív jsem si z toho dělala srandu, říkala jsem mu, že jestli bude moc hlučnej a nebo u tý hry vypustí jediný sprostý slovo (nenávidím nadávání - hovno nebo prdel beru, ale kurva apod. mi už příjdou moc a naprosto zbytečné), tak mu zlomim mikrofon. Smáli jsme se tomu spolu. Až když jsem ho doprovodila na nádraží, protože musel do práce na noční, tak mě cestou zpátky popadla ta hrozná paní "přemýšlivá". Jak to asi zítra dopadne.. bude si volat, bude to jedno prostý slovo za druhým, bude se s nima řehtat tak, jako semnou ne. Já nebudu vědět o čem se vůbec baví, jen ho uslyšim odpovídat a bavit se s níma tou jejich "hrací" řečí a jejich zajetejma hláškama. A já? Budu tu v rohu s noťasem na klíně v posteli, koukat jednim okem na seriál, který vůbec nebudu vnímat a druhým okem koukat na Honzíka. Pořád na něj budu koukat, sledovat ten monitor, ikdyž na něj nevidím a nedočkavě si pořád dokola říkat ať už to skončí. Slíbil mi jednu hru, ale vím, že jich bude víc. Vím.. ale doufám, že to tak nebude. Nepřipustím si to, dokud to nebude realita.

Teď jsem tu týden. V létě tu budu skoro dva měsíce, né-li víc. Jestli mám zvládnout brigádu a Honzíkovo koníček, musím jít do sebe a povznést se nad to. Jinak to léto dopadne špatně. Hlavně pro mě, ale i pro Honzíka, protože to všechno odnáší i on.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama