18.11. 2015 / Velká nechuť ke všemu, co jen jde

18. listopadu 2015 v 20:00 | Anička |  ORDINARY LIFE
Taky se vám stává, že máte den, kdy se vám prostě vůbec nic, ale opravdu vůbec nic nechce? A nejhorší je, když to není jen den, ale vleče se to s vámi třeba i týdny. Neuměla jsem si nikdy představit jít do školy bez toho, abych neuměla ani slovíčko na písemku. Teď takhle chodím pravidelně, každý den - protože mi píšeme každý den - do školy, aniž bych měla sebemenší výčitky. Na jednu stranu mě to trošku dělá nervózní, ale na druhou stranu si řeknu, že prostě o nic stejně nejde. Je to přece pololetí, nehraje se na opravný zkoušky. Můžu mít pětek a N-ek kolik chci, a stejně to bude v pohodě. Nikdo z toho nevýjde špatně, kromě mě - jelikož já budu pak blbá jak tágo. Ale stejně mi bude fajn. Projdu do dalšího pololetí (pokud zvládnu rozdílový zkoušky) a už toho nebudu mít tolik, jako teď. Budu zasebou mít to hlavní - zkoušky, kterých se tak děsim. Nemám zasebou v tuhle chvíli ještě nic a to už je polovina listopadu. Jak to zvládnu do konce ledna netuším. Z tohohle ale na druhou stranu zas nervy opravdu mám a jedno mi to není. Pokud bych je nezvládla, nemohla bych pokračovat ve studiu a hodně bych tim ublížila hlavně přítelovi, kterej chce, abych dodělala školu co nejdřív a potom hlavně sobě. Těžko jsem zvládala vyrovnat se tím, že jsem o ročník níž... Neudělat ty zkoušky by pro mě byl obrovský šok, který bych nerozdýchala.

Když většinou přijedu domů, kolem 4 odpoledne, ani se mi nechce se převléct do věcí na doma. Nakonec to ale udělám, protože v kalhotech se blbě chumlá v peřinách. Když si na sebe vezmu ty měkounký tepláky, do ruky mobil, zahrabu se a pustím si seriál... nic mic nechybí. Zvládala bych tuhle činnost dělat hodiny a hodiny... a hned potom by to bylo psaní si výpisků z učebnice. Asi jsem, omlouvám se za to slovo, jebnutá, ale hrozně mě to baví. Vypíšu si důležitý věci, pak tomu dám nějákou podobu, barvy, odrážky. K čemu mi je ale pak výsledný papír s výpisky, když učení sabotuju? Toť otázka pro mě - Aničko.


Přítel je člověk, u kterého si nejste nikdy jisti, jestli u něj máte tu podporu, kterou potřebujete a nebo ne. Jednu chváli mi říká, jak sem šikovná, jak se mám učit a nevzdávat to. To mi dodá hodně energie a učení jde skoro samo. Někdy mu je to ale fuk, hlavně že on se učit nemusí a jde si hrát hry. V tuhle chvíli na to já pak náladu opravdu nemám. On si hraje hry a já se musím drtit? Pořád? To není fér. Musím si ale říct, že když on byl 2 roky ve škole, tak já si ještě hrála ve školce. No a takhle pak vzniká v jednu chvíli moje nechuť ke všemu...... ,,Měla bych to změnit." - Říkám si každý den, když jedu do školy. Když přemýšlím nad tím, co zase neumím a z čeho budu mít zase za 5, je mi to líto. Pak si ale znovu řeknu, že to nevadí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama