20.11. 2015 / Opět ta samá nálada - nic se mi nechce; menzes je fakt krutej, kluci

20. listopadu 2015 v 19:12 | Anička
Takovou bolest, jako jsem zažila dneska, jsem dlouho necítila. Hoodně dlouho mi nebylo takhle strašně zle. Každej měsíc si to prostě přežít musím, ale když nemám po ruce brufen nebo ibalgin, jde to semnu rapidně k zemi, a to doslova. Čekala jsem, že dneska ten prášek budu potřebovat, ale jako na potvoru zůstala krabička s těma malýma růžovýma potvůrkama doma. Ptala jsem se ve třídě, jestli ho někdo náhodou nemá, a nebo alespoň nějákou jeho náhradu. Měl (tu náhradu), ale po hodině trpění to nezabíralo a bolest pořád stoupala. Nakonec to bylo tak silné, že jsem trávila půlku volné hodiny na záchodě s hlavou nad záchodovou mísou. Ani potom bolest neustávala a tak jsem se sebrala a odešla na vlak domů. Ani ve vlaku tomu nebylo líp, naopak. I tam jsem trávila čas ná záchodě, ale bylo mi ještě hůř z toho smradu, co tam obvykle bývá. Seděla jsem na posledním volném místě ve vlaku, celou cestu jsem se snažila mít zavřený oči a nemyslet na tu bolest. Po cestě domů jsem šla jako vagabunt - rozeplá bunda, bez deštníku, ikdyž lilo. Bylo mi to jedno, chtěla jsem dojít hlavně co nejdřív domů. Tam jsem nakonec došla. Přítel mi chrupkal po noční a tak jsem se převlíkla do suchýho a měkoučkýho oblečení, zachumlala se, vzala si konečně tu růžovou potvůrku a snažila se usnout. Šlo to rychle. Když jsem se asi po třech hodinách probrala, bolest byla pryč. Tu nejhorší bolest měsíce mám zasebou, díky bohu.


Po probuzení jsem se musela vrátit zpět k tomu, co nejde odhládat, ale odkládám.
Čím víc přítel nemusí nic dělat, ustavičně dělá jednu a tu samou věc - sedí u PC (když nění v práci, kde moc není) a pořád se mě ptá, jestli tohle a tohle umím, tím víc ztrácim chuť se něco učit. Nejraději bych se na všechno vykašlala, ale... nemůžu. Dneska mi ve škole učitelky dávaly jednu ránu za druhou a vůbec mě nešetřily. Když vidím, kolik se toho budu muset naučit jen přes víkend, za pitomý dva dny, je mi smutno. Brečím. Taková já jsem. Místo abych to všechno vzala do hrsti, ty dva dny prostě překousla, řekla si "jo, dobře, nebudu dva dny spát, 48 hodin se budu učit, ládovat si tu hlavu karboxylovýma sloučeninama a vzorcem fotosyntézy a potom budu mít pokoj", tak jen naříkám... a proč? Protože vím, že od toho pokoj mít nebudu. Ještě dobré 3 měsíce určitě ne. A to je hodně dlouhá doba. Tenhle fakt mě táhne dolů ještě víc.. Nebude trvat dlouho a mohla bych si šáhnout na úplné dno. Chci to? NE, NECHCI!
No tak, Aničko, dělej něco! Vzpamatuj se přece!!! Ty to zvládneš, všechno! Nebuď takový líný prase, come on!


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama